By Abe Tetsushi sensei
Z anglického originálu přeložil Jan Cílek
Úvod
Domnívám se, že všichni z vás slyšeli mnoho o kendó od svých učitelů, ale spíše o technikách, než o historii jako takové. Bohužel je velice těžké sehnat v Evropě odbornou literaturu, zabývající se historií kendó. Těch několik knih přeložených z japonštiny, co tu a tam vychází, většinou popisuje rozličné techniky. Málokdy se stane, že je napsáno něco o historii, teorii nebo filozofii kendó z profesionálního hlediska.
Třebaže jsem členem Maďarské Kendó Fedrace, tentokrát bych o historii kendó rád hovořil jménem „Forum for Budo Cultur“. Toto Forum není pouze o kendó, jde spíše o organizaci, spolupracující s japonskými experty a učiteli, umožňující studium budó. Svět kendó, je zvláštní svět, kde můžete proniknout do teorie, historie a filozofie tak hluboko, jak je to jen možné. Třebaže se vám historie nyní nezdá důležitá a nezajímáte se o ni, dříve nebo později s vyššími dan stupni, bude její znalost nezbytná.
Historie kendó je velmi komplikovaná a má mnoho částí, takže je nemožné shrnout ji několika slovy. Také je těžké pochopit ji bez základů historie Japonska. Čas je krátký, takže dnes budu hovořit o jedné z nejzajímavějších částí historie kendó: kendó v období Edó.
Edó období je nejzajímavější, protože právě v této době se objevil nový druh tréninku využívající shinai a bogu. Před Edó byli hlavní metody tréninku kendó následující:
- 1. suburi se skutečným mečem, nebo tzv. bokuto
- 2. iai proti fiktivnímu protivníkovi
- 3. kumitachi cvičení s bokuto
Tyto metody prošly v období Edó velkou změnou.
Období Edó
Nejdříve několik slov o období Edó trvajícím od r.1600 do r. 1867, tedy přibližně 270 let japonské historie. Před touto dobou, mezi 15. a 16. stoletím, Japonsko nemělo vládce a tak více než sto let válčili daimyos mezi sebou. Na konci 16. století se objevili dva mocní daimyos, Oda Nobunaga a Toyotomi Hideyoshi, kteří sjednotili zemi a drželi ji pospolu. Nakonec se v r. 1600 stal panovníkem (titul seitaishogun) Tokugawa Ieyasu a rod Tokugawa vládl v Japonsku po celou Edó éru. Tokugawa rozdělil zemi na 200 knížectví, do jejichž čela dosadil daimyo.
Kendó v období Edó
V tomto čase praktikovali kednó pouze bushis, nikoli rolníci, obchodníci a řemeslníci. Těm to nebylo dovoleno. V Evropě jsou bushis známí jako válečníci, ale to je pravda jenom částečně. Byli to válečníci, ale hlavně politici. Edó éra byla mírumilovná ve srovnání s předchozí dobou, takže bushis se potýkali pouze s veřejnými záležitostmi.(Jako dnes úředníci.) Proto nebyli nazýváni válečníci, ale byli zde jiní, kterým se říkalo bojový experti, tzv. heihosha.
Heihosas ze začátku období Edó získali mnoho zkušeností ve velkých bitvách na konci 16. století. Nejvýznamnější heihosas byli Miyamoto Musashi, nebo Yagyu Munenori, kteří za svého mládí vyhledávali bitvy a souboje po celém Japonsku.
Studium teorie kendó se začalo vyvíjet až v období Edó. Do té doby heihosas trávili dny pouze bojem a ne vyvíjením teorií technik, nebo metod předávání znalostí druhým. Například styl Yagyu Shinkagenryu měl vyspělé vyučovací metody a teorii, ale to byla v 16. století vzácnost.
Jelikož Edó perioda byla počátkem dlouhého období míru, heihosas začali sepisovat techniky a teorii jejich vlastní ryuha. Můžeme si myslet, že to bylo v oné době moderní, ale pravé důvody byly jiné:
- 1. v mírovém období měli heihosas na zaobírání se teorií více času
- 2. vláda v periodě Edó pro ně zavedla povinou výuku Confucianismu a oni začali přemýšlet o kendó na základě nově nabitých vědomostí
Heihosas napsali mnoho knih o teorii, technikách a filozofii kendó. V Japonsku jsou texty tohoto druhu nazývány bugeidensho, nebo kenjutsudensho.
Kendó uprostřed období Edó
18. století bylo mírumilovné a politicky stabilní a bushis neměli žádnou příležitost k boji a nebyli tolik motivováni k pilování svých bojových technik. Na druhou stranu bylo stále důležitou součástí jejich práce ochránit shoguna, nebo své představené v nebezpečných situacích. Takže ať se jim to líbilo, nebo ne, museli cvičit bugei a zvláště pak kendó. Nicméně z obav před zraněními trénovali hlavně kata, čímž vylepšili dynamiku jejich provedení a také vymysleli efektní techniky, které nemohli být použity v reálném boji. Jako i dnes můžete vidět prvky, které dělají provedení více zajímavé. Tento trend je nazýván kahoka, což v pojetí historie kendó znamená „stát se krásným jako květina“, a může být pozorován v polovině Edó éry.
V každém období žili pravý bushis, kteří vypracovali nové metody jak zdokonalit použitelné techniky. Jedním z nich byl talentovaný muž zvaný Naganuma Shiro, který učil Jiki Shinkagenryu. Byl to muž, jež vyvinul trénink volného boje mezi dvěmi soupeři za použití bogu a shinai. To se událo kolem roku 1710. Asi o 40 let později Nakanishi Chuzo, mistr Itto-ryu, začal používat tuto metodu cvičení ve svém vlastním ryuha. V tuto dobu bylo Itto-ryu téměř tak populární, jako Yagyu Shinkagen-ryu a tak se tento způsob cvičení kendó pomalu rozšířil po celém Japonsku. Nazýval se Shinai-uchikomi-geiko.
Jak jsem již zmínil dříve, nejvíce do té doby používaná metoda cvičení kendó byla suburi a kata-geiko za použití bokuto. A samozřejmě i souboje, ale většinou „sundome“ (pozn. Překl.: „sundome” znamená podle mě „bez kontaktní“). Soupeři se obvykle nezasahovali navzájem moc silně a proto bylo Shinai-uchikomi-geiko naprosto novou metodou cvičení.
Názory na Shinai-uchikomi-geiko
Přese vše se názory jednotlivých bushis lišili. Jedni zastávali, že napětí opravdového boje nemůže být touto cestou pocítěno. Že nejjemnější dotek ostří meče může člověka poranit, ale v brnění je boj více uvolněný a ne tolik nebezpečný. Druzí tvrdili, že někdo, kdo cvičí pouze kata s bokuto se koncentruje na správný a krásný pohyb, ale nemůže vyvinout schopnosti potřebné v reálném boji. Touto cestou nikdo není nucen dělat rychlá rozhodnutí v závislosti na situaci a nemá šanci cvičit rychlé pohyby se správným načasováním. To je pro všechny dostatečně zajímavé ke zvážení.
Chiba Shusaku kendó
Shinai-uchikomi bylo po svém objevení mimo jiné rozvinuto Chiba Shusaku. Narodil se v roce 1794 a v mládí se učil Hokushin-muso-ryu. V patnácti letech se přestěhoval do Edo, kde se seznámil se školou Nakanishi-ha-itto-ryu. Později si otevřel své vlastní dojo ve stylu Hokushin-muso-ryu. Procestoval celé Japonsko a zkusil shiai v každém známějším dojo. Chiba Shusaku se ve své zemi velmi proslavil a měl mnoho studentů, někteří říkají, že v jednu chvíli něco kolem 5-6000.
Nebyl známý pouze z tohoto důvodu, ale také díky své teorii a tréninkovým metodám kendó. Ve většině kendó ryuha v této době bylo používáno osm stupňů, ale Chiba Shusaku se rozhodl pro tři. Mnoho stupňů znamenalo, že chudí byť talentovaní lidé neměli mnoho šancí získat vyšší z nich, protože na ně byl třeba velký obnos peněz. K jeho dalším zásluhám se řadí, každému dostupný, jasný popis kendó technik. Celý soubor technik byl nazýván 68 te a stal se základem moderního kendó. Mezi jeho studenty můžeme nalézt mnoho známých kendó-kas a politiků, jako Yamaoka Tesshu, Sakamoto Ryoma, Monna Tadashi, Naito Takahara a další.
Kobu-sho
Chtěl bych teď mluvit o velmi zajímavé části kendó v období Edó. Bushis tehdy mohli cvičit kednó ve školách Han prefektury, nebo v soukromých dojo, ale v té době ještě neexistoval oficiální výraz dojo. Ten se objevil později, po té co se japonská vláda rozhodla zapojit a v roce 1856 založila status budó, tehdy nazývaný Kobu-sho. Po objevení Američanů v roce 1853 chtěla japonská vláda skrze Kobu-sho vytvořit armádu. Součástí Kobu-sho bylo kendo, shojutsu, hojutsu a suiei. Pozváni byli nejlepší a nejznámější učitelé jako Sakakibara Kenkichi a Otani Seiichiro, nejzkušenější kendo-kas té doby. Studenti školy Kobu-sho byli bushis pracující ve státních institucích. Ti, kteří byli dostatečně silní, byli vybráni a posláni do této školy, kde se měli učit jediné, bojovat ve třídách.
Je zajímavé zmínit, že délka shinai byla poprvé definována v Kobu-sho, jelikož velikost tsuba a shinai se lišila v závislosti na jednotlivých dojo. Tento standard vytvořený v Kobu-sho se stával více a více uznávaný a je používán dosud.
| Období | Politika | Kendo |
| 300 AD až 1185 | 701: Nástup řádu Ritso-ryo 10. století: objevení bushis Vzestup rodin Genji a Heishi se skupinami bushi 1051, 1083, 1156, 1159 občanské války Minamoto Yorimoto porazil rodinu Heike a ustanovil Kamakura hlavním sídlem |
Luk je nejpoužívanější zbraní. |
| 1185 až 1600 |
1274, 1281 Mongolská invaze 1333 pád Kamakura bakufu 1338 Ashikagano Takauji založil Muromachi bakufu 14. století: povstání Daimyos 1467 Onin válka, počátek 100 let válek 1543 objevení střelných zbraní 1600 bitva u Sekihara |
zformování Bushido
15.st. začátek kenjutsu ryuha |
| 1600 až 1867 | 1604 založení Edo bakufu 1614, 1615 válka u Osaky 1639 uzavření země 1853 první Američané 1867 konec Edo bakufu |
vyvíjení kenjutsu-ryuha polovina 18.st., rozšíření shinai-uchikomi-geiko 1856 zformování Kobusho |
| 1867 až 1945 | 1869-1877 začátek nového politického uspořádání konec řádu Han zakázáno používání meče, stříhání culíků konec bushi 1894 čínsko-japonská válka 1904 rusko-japonská válka 1941 2. Světová válka |
1874 rozšíření Gekken-Kogyo 1895 založení Dai Nihon Butoku Kai 1912 vytvoření Dai Nihon Teitoku Kendo 1929 Ten-ran závody před Císařem |
| 1945 | 1945 konec 2. Světové války
1964 zahájení Olympijských her v |
1945 kendo je zakázáno 1946 konec Dai Nihon Butoku Kai začátek shinai-sport 1952 založení All Japan Kendo Federation 1953 první Mistrovství Japonska 1957 vyučování kendo na středních školách je opět dovoleno 1964 vybudování Nihon Budokan. demonstrace Kendo na Olympijských hrách v Tokyju 1970 zformování International Kendo Federation |
[shareaholic app=“share_buttons“ id=“21715827″]